A je tu. Hlava se mi pod tíhou jeho ruky vychýlí z rovnováhy.

     „Spratku! Hodláš mně snad poučovat?!“

     „Ne, tati,“ odpovídám sklíčeně.

     „Tak to máš jediný štěstí! Mazej do pokoje!“

     Utíkám nahoru. Schody se levotočivě táhnou a dopadají na ně mé slzy. Nedokázala jsem je potlačit. Znovu. A přitom vím, jak je to slabošské. Tatínek mě poučoval.

     Dokulhám se do pokoje. Zavřu za sebou. Jsem šťastná, že mám tak chápavého otce. Co bych si bez něj počala. Zahrnuje mě láskou a vím, že trest mi neuděluje bez důvodu.

     Přikrývám se peřinou. Je půl deváté. Zítra musím brzy vstávat. Ještě že jsem si připravila na ráno sběr. Snad alespoň tak u paní profesorky třídní pozdvihnu svůj prapor. Pořád mi říká, že se nesoustředím a jsem roztěkaná. Vyzvídá jak se mám doma. Nechápu ji. Zachumlávám se do postýlky. A čekám.

     Otvírají se dveře. Vchází. Zamyká. Přichází ke mně. Nevidím ho skrze peřinku s medvídky, ale jeho pohyby jsou natolik mechanické, že jsem se naučila předvídat. Lehá si vedle mě. Jeho dech se line pokojem. Bere mě za pas. Vím co bude následovat, ale dnes poprvé cítím, že je něco špatně…